Krásný zážitek mělo možnost prožít asi 40 posluchačů. Z rozhovoru s umělci po koncertu vyplynulo, že šlo o oboustrannou radost, že se jim před naším publikem hrálo dobře. Ze zkušenosti vím, že podobný pocit sděluje i mnoho dalších stejně výzmnamných a slavných umělců.
Pan Veverka srovnával pocity dnešního dne v Telči a dne před tím, kdy hrál před zaplněným Rudolfinem. Interakce s vnímavým, byť nepočetným publikem, ho inspirovala stejnému maximálnímu nasazení jako v Praze. Je to pro nás velika pocta od umělců, kteří účinkovali na podiích světového významu a prestiže.
V souvislosti s počtem hostů a stavem sálu někdo pronesl, že si Telč něco takového ani nezaslouží. Rád bych oponoval. Myslím, že my, kteří jsme byli přítomni, jsme si to zasloužili a zasloužili si to i umělci, kterým se u nás libilo a užili si to. I nás 40 tvoří střípek obrazu Telče, byť jen nepartný. Ne vše se dá vyjádřit jen kvantitou a penězi...


Fotografie zde
Vilém Veverka je jedním z nejrespektovanějších českých hobojistů. Absolvoval Pražskou konzervatoř (F.X.Thuri) a Akademii múzických umění v Praze (L.Séquardtová), navštěvoval kurzy významného francouzského hobojisty Jean-Louis Capezzaliho. Zásadní impuls v jeho uměleckém rozvoji však přineslo účinkování v Gustav Mahler Jugendorchester a následné studium u předního německého hobojisty Dominika Wollenwebera na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně, na které navázal dvouletým účinkováním v proslulé Berlínské filharmonii (Karajan Stiftung). Dalších podnětů se mu dostalo od špičkových zahraničních hobojistů, jakými jsou Albrecht Mayer, Hansjörg Schellenberger, Maurice Bourgue či Heinz Holliger. Nastoupená cesta vyvrcholila triumfem v jedné z nejprestižnějších hobojových soutěží – Tokyo /Sony Music Foundation (2003). Jako sólista vystupuje s významnými českými orchestry, např. s Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno, FOK, SOČR ad., ze zahraničních orchestrů pak jmenujme Tokyo Philharmonic Orchestra, Bayerisches Kammerorchester či Budafok Orchestra Budapest. Nahrál a v českých premiérách provedl řadu náročných skladeb druhé poloviny 20. Století (Bennet, Berio, Britten, Yun, Zimmermann, Rihm), včetně koncertu Marka Kopelenta „A few Minutes with an Oboist“. Je sólistou Filharmonie Brno, zakládajícím členem „PhilHarmonia Octet Prague – a New Approach Ensemble“ a oficiálním hráčem firmy Buffet-Crampon France. V roce 2009 mu vyšlo společně s Kateřinou Englichovou (harfa) a Ivem Kahánkem (klavír) debutové CD „Risonanza“ u Supraphonu, v témže roce sólová nahrávka Martinů Hobojového koncertu u vydavatelství Arco Diva.

Mladý český pianista Ivo Kahánek rychle získává pověst jednoho z nejpozoruhodnějších umělců své generace. Je znám širokou výrazovou paletou i výjimečnými virtuózními schopnostmi, které uplatňuje v repertoáru od baroka po soudobou hudbu.
V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a již předtím získal ocenění v mnoha významných kláních u nás i v cizině (Maria Canals Piano Competition v Barceloně, Vendome Prize ve Vídni, Stiftung Tomassoni Wettbewerg v Kolíně nad Rýnem, Mezinárodní soutěž Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních, Concertino Praga aj.).
Po úspěšných debutech na festivalu Beethovenfest v Bonnu a na Pražském jaru obdržel pozvání od Symfonického orchestru BBC k vystoupení na festivalu BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall, kde v srpnu 2007 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka provedl Klavírní koncert č. 4 “Inkantace” Bohuslava Martinů. Koncert živě přenášela televize BBC, rádio BBC a stanice Vltava. Tento kritikou oceněný debut nyní nabízí prestižní vydavatelství Deutsche Grammophon jako digitální download. Kromě toho spolupracuje Ivo Kahánek pravidelně s Českou Filharmonií a má za sebou úspěšná vystoupení s BBC Scottisch Symphony Orchestra Glasgow, Orchestrem WDR Kolín nad Rýnem, Symfonickým orchestrem Hlavního města Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno a mnoha dalšími. Z významných dirigentů, s nimiž vystoupil, jmenujme alespoň Pinchase Steinberga, Vladimíra Ashkenazyho, Jiřího Bělohlávka, Zdeňka Mácala či Jiřího Kouta.